Afrika, to je přeci moje vlast, aneb živé vzpomínky
Trochu si dělám legraci, ale takhle nějak by to mohlo vypadat, protože jsem v Africe strávil nejednu hezkou chvilku při fotografování divokých zvířat. Při úpravě fotografií jsem si vzpomněl na všechny ty příběhy a zážitky, které jsem v Africe zažil. Pokud bych měl vyzdvihnout do nebes jedno místo, které se mi v Africe líbilo, potom je to rozhodně pobyt u jezera Baringo. Ptačí ráj a zároveň „Meka“ všech milovníků ptáků, kterých tady žije něco kolem 460 druhů, v čele s majestátním orlem jasnohlasým. Jezero Baringo bylo rozlité do širokého okolí, včetně našeho ubytování. Záplavová oblast se nacházela asi 5m od dveří našeho pokoje a krásná zahrada kolem nabízela možnost se fotograficky vyřádit, ledňáčci a volavky lovící přímo přede dveřmi našeho pokoje. Vzpomínám na rozsáhlé záplavy u jezera Baringo a zejména potom na fotografování ostnáků a ledňáčků a tu velkou legraci, která nás při tom provázela. Ostnák africký je poměrně plachý pták, takže nebylo jednoduché se k němu přiblížit. Po několika urputných hodinách nahánění jsem to vzdal a nechal ostnáky být. Ležel jsem na zemi u našeho ubytování a čekal, co se bude dít. Kolem lovily volavky a ledňáčci, takže bylo pořád co pozorovat. Nikdy nezapomenu na fotografování ledňáčků u jezera, to byla teprve ty správné orgie a pěkná řehole. Vzpomínám si, kolik hodin jsem proseděl v krytu a po létajícím drahokamu ani památky. To ovšem neplatí pro Afriku, kde jsou ledňáčci celkem běžní ptáci a navíc jsou zvyklí na pobyt lidí v jejich okolí. U jezera Baringo jsme si postavili pohodlný ateliér a celý jeden den se věnovali pouze ledňáčkům. Nejlepší na fotografování ledňáčků bylo, že jsme si mohli postavit ateliér přímo u našeho pokoje. Díky záplavám v okolí jezera Baringo nám létali ledňáčci asi 10 metrů ode dveří pokoje. Nejvíce vyhledávané místo byla zčásti zatopená lucerna, která sloužila jako noční osvětlení chodníku, který byl naštěstí celý pod vodou. Mezi jednotlivými chodníky, které byly celé pod vodou, vznikaly malé laguny. Laguny byly plné ryb a o lovce nebyla nouze. Neustále se tady střídaly volavky, ledňáčci a ostnáci, prostě malý ráj pro nadšeného fotografa.

Velká africká jezera, Nakuru, Baringo a Bogoria
První dny vzpomínek, které jsme trávili v Africe, musí patřit mystickému místu, zvanému jezero Bogoria. Na Afriku celkem obyčejné místo, které má však pro milovníky divoké přírody, zcela neopakovatelnou atmosféru. V době našeho příjezdu, se na jezeře tísnil téměř milión plameňáků malých, naprosto úžasná podívaná. Jezero Bogoria obepíná vysoké pohoří, takže z jedné strany je dokonale chráně, před přírodními vlivy. Jezero je dlouhé téměř 40 kilometrů a je poměrně mělké, což je vhodné zejména pro brodivé ptáky.Kolem jezera vede celkem pohodlná cesta, kterou se můžete dostat až ke zdejším horkým pramenům.U jezera Bogoria jsme strávili celé dopoledne pozorováním plameňáků a když nám byla dlouhá chvíle, nechali jsme si v horkých pramenech uvařit vajíčka, prostě typická africké pohodička, která nás provázela ještě několik dnů. Jezero Bogoria mohu rozhodně doporučit, je to krásné místo, kde můžete být sám, s miliónem plameňáků malých, což je na Afriku téměř zázrak. Další krásné jezero se jmenuje Nakuru a je to skutečný ptačí ráj, opeřenci jsou všude, kam oko člověka dohlédne. Několik málo metrů za vraty parku nás přivítal dudek chocholatý africký, kterých je v parku nespočet. S dudky jsme se setkávali téměř na každém kroku, dokonce i na zahradách místních resortů. Okamžitě se mi vybavily všechny ty krásné chvíle, které jsem s dudky prožil krátce před odjezdem do Afriky na Moravě a nemohl se vynadívat. Zpočátku, díky vysoké hladině vody, nebylo vůbec snadné se dostat k jezeru. Museli jsme polovinu jezera objet kolem, abychom se dostaly přímo k hladině, která byla obklopena ptáky. Na pár hodin se stalo jezero objektem našeho neutuchajícího zájmu, pořád jsme se někde plazili, nenápadně přibližovali, maskovali tak, abychom se nenápadně dostali k ptákům, kterých je tady opravdu nespočet. Větší legrace nastala, když se spustil pravý africký déšť, to se teprve začaly dít věci. Ptáci se s příchodem lijáku probudili k životu a začal opravdový shon, bohužel pro nás to znamenalo rychlý úprk do auta.

Široké pláně, vysoká tráva, to je prostě Masai Mara
Širé africké pláně, symbol černého kontinentu, na které se plní sny nejednoho cestovatele. Obrovské travnaté plochy, na kterých se pasou miliónová stáda afrických kopytníků, následovaná predátory, odhodlanými k lovu. Typický výjev africké divočiny, kde není radno se pohybovat bez zkušeného průvodce. Afrika, bohužel už ne taková, jako ji znali například cestovatelé Emil Holub, Zikmud a Hanzelka, nicméně stále čarovná a plná nevšedních zážitků. Velká část Masai Mara je pokrytá vysokou travou, které poskytuje potravu téměř dvou miliónům zeber a pakoňů, kteří každoročně migrují z oblasti plání v Serengeti za potravou. Lidé tento přírodní fenomén nazývají „Velká migrace“. Teprve až na vlastní oči, kdy člověk stane tváří v tvář velké migraci zvířat, pochopí význam tohoto slova. Neuvěřitelné se stává skutečností a člověk si připadá opravdu nicotně, miliónové stádo pakoňů se prohání nekonečnou plání africké divočiny. Africké pláně se staly na týden naším domovem, a i když jsme celé dny trávily ve společnosti pakoňů, zeber, antilop a lvů, jen stěží jsme mohli za tak krátkou dobu, nahlédnou do fascinujícího života na afrických pláních. Široké pláně, vysoká tráva a nejvyšší bod v okolí přímo proti nám, ideální místo pro život gepardů. Naše Toyota se s posledním dechem vyškrábala na nejvyšší místo, odkud byl nádherný rozhled, místo, které patřilo pouze gepardům. Spatřit geparda v Africe není nic složitého, v době velké migrace, je v Masai Maře nejvyšší koncentrace kočkovitých šelem. Gepardi v této době velmi intenzivně loví, protože se musejí starat o svá mláďata. Během osmi dnů strávených v Masai Maře jsme měli to štěstí, že jsme mohli pozorovat několik dní po sobě zkušenou samici, se třemi mláďaty. Nejvíce jsme si užívali fotografování mláďat při prvním setkání, kdy jsme byli s gepardí rodinkou úplně sami. Mláďata předváděli svoje kousky uprostřed rozlehlého keře pod neustálým dozorem matky. Mláďata byla překvapivě velice hbitá a fotografování nebyla žádná legrace, i když o humorné kousky nebyla nikdy nouze. Páření lvů, každoročně se opakující několikadenní rituál, přitahuje pozornost milovníků zvířat, jako magnet. Majestátní lev, plně se oddávající milostným hrátkám, odehrávající se přímo před zraky dychtivých fotografů přírody. Před mnoha lety jsem byl svědkem náhodného páření lvů, ale teprve při své poslední cestě na černý kontinent jsem si mohl tohle přírodní divadlo vychutnávat téměř každý den. Bylo velmi zajímavé sledovat celý akt páření, který trval nakonec jen velmi krátce. Samec se k samici přiblíží zezadu, přední tlapu jí položí na záda a jemně jí přitlačí k zemi. Samec běžně v průběhu kopulace líže krk samice a někdy jej sevře v zubech. Nejatraktivnější doba pro fotografa byl konec kopulace, kdy lvice často zaútočí na samce. Paření lvů probíhalo téměř pravidelně jednou za 15-18 minut. Jednotlivá období říje trvají jeden až sedmnáct dní, obvykle 2 –7 dní. V tomto průběhu se samec se samicí páří v průměru třikrát za hodinu. Pravděpodobnost zabřeznutí je velmi nízká a lvice obvykle potřebuje k úspěšnému oplodnění 150-300 kopulací. V průběhu říje se pár oddělí od smečky, nepřijímá potravu, pouze chodí pravidelně pít. Páření lvů je poměrně snadné fotografovat, člověk musí být velmi trpělivý a čekat, až se sejdou všechny příznivé okolnosti, potom je to snadné. Když pominu nutnost tento akt vyfotografovat, potom je neuvěřitelně krásné divadlo, na které je radost se dívat. I když v porovnání s milostným životem lvů, je i ten nejlepší pornoherec, naprostý břídil. Serval, tajemný démon afrických plání je malá kočkovitá šelma, kterou není vůbec snadné zahlédnout, natož pak ve vysoké trávě africké savany. Na druhé straně řeky Talek směrem do rozhlehlých plání Loita, tam je nekonečně rozlehlé místo, kam směřuje velká skupina pakoňů, zeber a antilop, za šťavnatou potravou a to je právě domov servala stepního. Serval, tajemný démon afrických plání je malá kočkovitá šelma, kterou není vůbec snadné zahlédnout, natož pak ve vysoké trávě africké savany. Na druhé straně řeky Talek směrem do rozhlehlých plání Loita, tam je nekonečně rozlehlé místo, kam směřuje velká skupina pakoňů, zeber a antilop, za šťavnatou potravou a to je právě domov servala stepního.  Nakonec se nám podařilo dostat na místo ve vysoké trávě, kde se pomalu plížil a byl právě na lovu, ano, serval. Je úžasné servala sledovat, je mrštný a obratný, jako kočka. Přikrčí se a následuje mohutný skok, serval je úspěšný, v tlamě drží ještěrku. Jakmile ještěrku spořádá, ihned se pouští do dalšího lovu, tentokrát je byl pořádný úlovek, pořádný hraboš. Nejkrásnější pohled na Afriku je ráno, při východu slunce, kdy se nekonečné pláně zbarví do růžova a chlad prostupuje krajinou. Všechno kolem je chladem strnulé a zvířata se pomalu probouzejí k životu. Fotografovat při východu slunce je sázka do loterie, v hlavě si připravuji plány, které se samozřejmě diametrálně odlišují, od prosté skutečnosti. Krásná ranní fotografie je spíše dílem čiré náhody, nebo dokonce zoufalství, protože v ten nejlepší světelný okamžik, se nic neděje a člověk musí být prostě na správném místě ve správný čas.

Africké pláně jsou zvláštní místo, někdy tak opuštěné a prázdné, až z toho člověka mrazí, zdání však může klamat. Někdy naopak nekonečné pláně překypují životem, až si tady člověk připadá, jako nějaký vetřelec, jako kdyby sem nepatřil. Africké pláně se těžko popisují, úchvatné a zároveň smutné místo, kdesi uprostřed černého kontinentu, Afrika se nedá popsat, Afrika, ta se musí zažít.

Během následujícího týdnu vložím prvních pár set fotografií, které jsem zpracoval, a snad se budou líbit. Teď mě čeká ještě celý Madagaskar a Gabon, pak snad bude Afrika konečně z velké části zpracována.

Michal Jirouš | PhotoNature.cz  31.8.2014

Komentáře k článku