Cestujeme na lehko a s vidinou dobrodružství
Pochopitelně si dělám legraci, protože tolik techniky s námi ještě nikdy nikam neputovalo. Můj batoh po zabalení vážil téměř 20kg, proto s mírnou obavou vyrážíme směrem na letiště. Poslední dobou se vyrojila v českých mediích spousta informací o snižování povolené váhy příručního zavazadla. Úplně jsem viděl, jak se zase dohaduji se zarputilou pracovnicí na přepážce v Praze na letišti a vysvětluji, že v batohu mám pouze fototechniku. Sebou jsme nakonec táhli úplně všechno, (Canon 1DX, 1D MK IV, 5D Mark III, EF 800, EF 400, EF 200, EF 16-35, atd…) proto se váha našeho příručního zavazadla nemohla do žádného limitu vejít. Je až s podivem, jak celé odbavení proběhlo, společnosti Turkish Airlines je úplně jedno, co máte na zádech a kolik to váží, pro fotografa táhnoucí těžkou techniku úplná nirvána. Ono je to vlastně jedno každému, nikde v cizině nebyl s váhou příručního zavazadla problém, jen občas u nás na pražském letišti jsou přísní. Každopádně odbavení i let byl naprosto bez problémů a dlouhá cesta proběhla celkem v klidu.

Po několika letech opět v Africe, uvidíme
Po přistání nás čekaly nezbytné formality, schůzka s průvodcem a řidičem v jedné osobě, nalodění do naší stařičké Toyoty a hurá k velkým jezerům Baringo, Nakuru a Bogoria. Náš let jsme naplánovali tak, abychom byli v Africe ve 3h ráno a stihli jsme první východ slunce u jezera Nakuru. Byla to už moje třetí návštěva jezera Nakuru, bohužel v této době zcela bez plameňáků, ti na nás čekaly až u jezera Bogoria. Vysoký stav vody a neustálé deště u jezera Nakuru mě příjemně překvapily, protože všechno bylo krásně zelené a svěží. Jezero Nakuru má svoje kouzlo, jedná se o park s menší rozlohou, nicméně s bohatou nabídkou všeho možného, co lze fotografům přírody nabídnout. Krátce po svítání mě překvapilo množství důdků, kteří byli všude kolem, o vodních ptácích ani nemluvě. Prostě takový malý ráj pro všechny milovníky divoké Africké přírody. U jezera téměř půl dne pršelo a tak jsme si mohli také vyzkoušet, jaké je to fotografovat v hustém Africkém dešti.

Ptačí ráj u jezera Baringo, nejkrásnější kout Afriky
Pokud bych měl vyzdvihnout do nebes jedno místo, které se mi v Africe líbilo, potom je to rozhodně pobyt u jezera Baringo. Ptačí ráj a Meka všech milovníků ptáků, kterých tady žije něco kolem 460 druhů v čele s majestátním orlem jasnohlasým. Ne nadarmo se tady pořádají závody v pozorování ptáků během jednoho dne, kdy rekord drží jistý frantík, na jehož jméno si nepamatuji s počtem 360 pozorovaných druhů během jednoho dne. Jezero Baringo bylo rozlité do širokého okolí, včetně našeho ubytování. Záplavová oblast se nacházela asi 5m od dveří našeho pokoje a krásná zahrada kolem nabízela možnost se fotograficky vyřádit, ledňáčci a volavky lovící přímo přede dveřmi našeho pokoje. O tom napíšu někdy později, protože to stálo opravdu za každou chvíli, kterou jsme tady strávili. Celkem dvakrát jsme se vydali na jezero lodí, abychom mohli fotografovat majestátního orla jasnohlasého lovícího ryby.

Den s milionem plameňáků malých u jezera Bogoria
Jezero Bogoria se nachází kousek od jezera Baringo a v současné době hostí něco okolo jednoho miliónu plameňáků malých a plameňáků růžových. Nezapomenutelné zážitky z ranního fotografování plameňáků u horkých pramenů, ve mně zanechalo krásné vzpomínky. Není nic krásnějšího, než první paprsky slunce, které olíznou tělo plameňáka. Plameňáci byly rozesety jako růžové korálky po celém jezeře, které jich v této době hostí více než jeden milión. Hned jsem si vzpomněl na letošní fotografování plameňáků ve Francii, kdy jsem měl možnost strávit několik dnů v přítomnosti těchto nádherných opeřenců. Od jezera Bogoria a Baringo se vydáváme směrem k hlavnímu cíli naší cesty, výkladní skříně Afriky, oblasti Masai Mara.

Masai Mara, zkáza Afriky, aneb Ipad Tours v akci
Výkladní skříň Afriky se mění, bohužel pro milovníky divoké přírody k horšímu. To co jsme letos v Masai Maře zažili, tomu se s odstupem času nedá snad ani věřit. Pokud bych vše pečlivě nezdokumentoval a neprožil na vlastní kůži, nevěřil bych. Hezky pěkně po pořádku. Masai Mara je krásné místo, v době migrace pakoňů nacpané k prasknutí, plné zvířat a všudypřítomného života. Návštěvník, který zavítá do rozlehlých plání Masai Mary poprvé, bude uchvácen, tedy pokud tady stráví jen pár dní a obrní se příslovečnou trpělivostí a velikou shovívavostí. Sofistikovanější návštěvník, který se opakovaně vrací, bude spíše zhnusen a nemile překvapen. Na davy turistů jsem zvyklý, bohužel na čínské hordy již nikoliv. Považte, že při ranním fotografování páření lvů, kdy se k vám po několika dnech natočí v ideálním světle a úhlu, Vám vzácný snímek zničí neukázněný Číňan, který bez milosti pobídne svého průvodce, ať nesmyslně najede do protisvětla, aby si mohl vyfotografovat lva z výšky dvou metrů. S tím se bohužel rychle smířím, je to obrázek dnešní Masai Mary, ale to co se dělo během osmi dnů, které jsme v parku strávili, to už se jen tak překousnout nedá. V Masai Maře jsem byl čtyřikrát v rozmezí 9 let a mohu tedy trochu srovnávat. Nikdy v životě jsem neviděl tolik Číňanů pohromadě, vyjma Číny, jak hlučný je to národ, jsme se přesvědčili téměř u každého zvířete. Tlupy čínských turistů se chovají v parku hrozně, vše musí být systémem „hurry up“, nejlépe shlédnout velkou pětku během několika hodin a potom s velkým nadšením dál. Někteří mají tu nejdražší a nejmodernější techniku, ti si najímají sólo auta a vědí, jak se v parku chovat. Horší je to s Ipad Tours, tedy těmi, kteří se v přecpaném autě předhánějí, kdo vytvoří atraktivnější záběr svoji novinkou od firmy Apple, ještě horké snímky ihned letím na některou sociální síť. Bohužel v tomto případě musejí být co nejblíže zvířeti a potom to v parku takto vypadá. Nikomu bych nechtěl upírat možnost návštěvy této unikátní rezervace plné zvěře, ale jisté limitující faktory by existovat měly, alespoň základní pravidla by se dodržovat měli. Zákaz kouření v celém parku Číňanům nic neříká, i když je období sucha a tráva hoří stejně dobře, jako střelný prach, z každého druhého auta se line vůně čerstvě spáleného tabáku. Hádejte, kde skončí zbytek z nevykouřené cigarety?. Na každám view pointu se povaluje neuvěřitelné množství odpadků, ale to zřejmě také nikomu nevadí. Číňané bohatnou a cestují, to je fakt, který nelze přehlédnout a budiž jim přáno, stejně tak každému, ale základní pravidla by se dodržovat měla, zejména potom tady. V Masai Maře se staví dokonce nová luxusní lodge, pouze pro čínské návštěvníky, místní Masajové hovoří čínsky, což mi přišlo legrační, když černoch promluví čínsky, ale to všechno je pochopitelné a poplatné době, ve snaze vydělat pár dolarů, tedy nechutně hodně dolarů. Afrika začíná být v hlavní sezóně nechutně drahá, a pokud budou Číňani cestovat, tak nikdy žádná ekonomická krize v Evropě a Americe nedonutí Afriku zlevnit. Masai Mara je nechutný business, ze kterého si všichni dělají dojnou krávu, o přírodě a ochraně druhů to tady rozhodně není. Na druhou stranu, pokud by park neexistoval, všude by se jistě pásli už jen krávy masajů, takže záleží na úhlu pohledu. V Masai Maře již neplatí zažité pravidla a zákazy, místní strážci parku jsou spíše k smíchu, pokud se vám nechce z jejich liknavosti rovnou plakat. Viděl jsem je pouze jednou a to když dlouze okukovali dlouhý teleobjektiv a šátek od National Geographic. Rázem byl problém, chtěli zvláštní povolení a peníze za to, že tady jsme. Prý jsme profesionálové a musíme zaplatit a to, že kolem lva se sjelo asi 20 automobilů tak těsně, že lev nemohl projít, navíc mimo cestu, to je nechalo úplně v klidu, hlavně když je Číňan spokojen (nerad bych nasazoval pouze na jeden národ, ale v tu chvíli jsme byli jediní, kdo neměl šikmé oči). Po rychlé a ostré řeči v jazyce Shakespeara a důrazném požadavku ať mi zavolají vedoucího parku, se rychle ztratili. Chápu, každý si musí nějak vydělávat, ale někdy je to moc i na mě. Pochopitelně náš lenoch za volantem raději telefonoval a nic ho nevzrušovalo. Jak frustrovaně jsem si v autě připadal, když ostatní opouštěli auta, to mi nebudete ani věřit. V Masai Maře si můžete vyjma fotografování lvů v pohodlí opustit automobil a fotografovat z úhlu, jaký vám vyhovuje, dříve také nemyslitelné, ale jistě zajímavá novinka. Co naplat, opatrně se ptám našeho průvodce, co to má znamenat a ten jen ledabyle odpoví, když chceš, běž si taky ven, jen pozor na lvy. Pokud objevíte zcela náhodou nějakou kočkovitou šelmu typu lva, nebo nedej bože leoparda, potom si schválně pusťte stopky. Nebude to trvat dlouho a kolem chudáka lva se utvoří pevný kruh a je rázem po fotografování. Legendární a mýty opředený crossing pakoňů přes řeku Mara, nebo Talek, o které tady všichni rádi hovoří, to je doslova hrůza v přímém přenosu. Do plně rozeběhlého stáda bez větších skrupulí vlétne místní Masai Guide s autem vřeštících Číňanů, jen aby byli záběry atraktivnější, no prostě hrůza. Stáda jsou vyplašená a stresovaná a nejraději překračují řeku v noci. Masai Guide, rovná se nejlepší cesta k atraktivním snímkům. Zapomeňte na nejlepší cestovní kanceláře specializující se na Afriku, Masai Guide může vše a za patřiční obnos uvidíte také vše, co se jen v parku dá. Všude má přednost a může si v parku dělat doslova vše, co se mu zlíbí. Pokud si chcete Masai Maru užít bez regulí, zákazů a jezdit si naprosto všude, pak si najměte průvodce do auta přímo u Masajů, to vám zaručí vše výše uvedené. Masai Mara je jejich územím a tak si zde mohou dělat naprosto vše, což bylo vidět na každém kroku. Dokonce se místní Masai Guide ani nenamáhá řídit a pokud si chcete pořádně zajezdit přímo v parku, není problém. Byly jsme svědky několika problému s řidičkami z Austrálie a Ameriky, sice krásné blondýnky a brunetky, ale za volant do parku rozhodně nepatřily. V době obrovského formování stáda pakoňů u řeky Talek jsem napočítal na břehu celkem 95 automobilů, což je opravdu hrůza, nedalo se projet ani tam, ani zpátky. Čtyřhodinové čekání na první crossing skončil ještě dříve, než začal, do plně rozeběhnuté stáda najel štáb s obrovskou kamerou a byl konec, hádejte jaké národnosti. Milovníci ranního fotografování mají také smůlu, luxusní kratochvíle v podobě letu horkovzdušným balonem nad ranní Masai Marou, spolehlivě vyplaší a vyděsí vše živé v okruhu několika kilometrů, pak navíc ranní východ slunce znesvětí balóny. Těch jsem sice napočítal jen 51, ale i tohle číslo mě vyděsilo. Znechuceně vyhlížející teenageři, kteří povinně cestují s rodiči a mnohem raději se věnují hrám na svých tabletech, nebo vřeštící turisté z Číny, to je bohužel obrázek dnešní Masai Mary.

Velké zklamání, hořká pachuť zůstává
Pokud bych měl náš pobyt v Africe zhodnotit, potom bych první polovinu strávenou v okolí velkých jezer nazval jako úžasnou, bohužel ale pobyt v krásné oblasti Masai Mara jako děsnou, kterou už nikdy více zažít nechci. Nerad bych odradil kohokoliv od návštěvy parku, jen dobře zvažte, co od takové návštěvy očekáváte. Možná je mnohem lepší zvolit jiný termín, kdy není tak exponovaná doba. Pokud skutečně netoužíte po přechodu pakoňů přes řeku Mara, pak se místu raději obloukem vyhněte. Samotný crossing stejně nestojí za to, pokud nebudete mít štěstí a neuvidíte zrovna útočit krokodýly na pakoně, což si dovoluji tvrdit, není tak lehké a spíše se to rovná zázraku. Navíc náš průvodce byl jedním slovem lempl, lenoch a největší telefonista na světě, žádný avizovaný stříbrnou plaketou ověnčený stopař a průvodce, jen neustále fuel šetřící řidič (pokud jsme chtěli do vzdálenější části parku, tak se to automaticky rovnalo faktu, že tam nic není, i když nám to ostatní návštěvníci vylíčili poněkud jinak), ale o tom až jindy. Výše uvedené berte prosím jako můj osobní názor, se kterým nemusí všichni souhlasit, ale tak hnusný obchod s Afrikou, jaký se odehrává tady, jsem snad nikde jinde neviděl. Za sto tisíc korun existují mnohem lákavější místa v Africe i jinde, kde nenajdete téměř nikoho a zážitků si přivezete mnohem více.

Fotografie a technika na závěr
Fotografií mám něco málo přes 300GB, ano čtete správně. Nebyl čas ani nálada, abych něco třídil, proto takový objem dat. Snažil jsem se fotografovat od slunka do slunka, tedy jak to jen šlo. Má věčná otázka, jaké sklo si vzít sebou, byla také odpovězena. Rychle jsem si srovnal fotografie v jednom adresáři podle ohniskových vzdáleností a výsledek mě překvapil (seřazeno dle ohniskových vzdáleností EF 800mm = 59%, EF 400mm = 25%, EF 200mm =14%, EF 16-35 = 2%). Fototechnika fungovala bezvadně, v kritické chvíli vždy podržel Canon přesným autofokusem (skákající a lovící serval, pářící se lvi, …) a výtečnou kvalitou obrazu. Největší problém byl teplý vzduch s kombinací dlouhého teleobjektivu, takže v určitých hodinách bylo po fotografování, ale s tím musí člověk počítat.

Během pár týdnů připravím sérii článků, kde představím pár fotografií. Teď se už pomalu chystám na další velkou cestu, tentokráte do Jižní Ameriky. Přijmněte prosím pozvánku na krátkou ochutnávku fotografií z cest po Africe.

Související články:

Michal Jirouš | PhotoNature.cz  11.8.2012

Komentáře k článku