Travnaté pláně Masai Mara, srdce divoké Afriky
Několik málo dní se trmácíme v nekonečných dálavách širých Afrických plání ve snaze spatřit něco málo ze skrytého života zvířat. Období dešťů pomalu doznívá, občas sice ještě zaprší, ale spíše jen sporadicky. Velká část Masai Mara je pokrytá vysokou travou, které poskytuje potravu téměř dvou miliónům zeber a pakoňů, kteří každoročně migrují z oblasti plání v Serengeti za potravou. Lidé tento přírodní fenomén nazývají „Velká migrace“. Teprve až na vlastní oči, kdy člověk stane tváří v tvář velké migraci zvířat, pochopí význam tohoto slova. Neuvěřitelné se stává skutečností a člověk si připadá opravdu nicotně, miliónové stádo pakoňů se prohání nekonečnou plání africké divočiny. Africké pláně se staly na týden naším domovem, a i když jsme celé dny trávily ve společnosti pakoňů, zeber, antilop a lvů, jen stěží jsme mohli za tak krátkou dobu, nahlédnou do fascinujícího života na afrických pláních. Tisícihlavá stáda pakoňů se táhnout jako nekonečný had od obzoru až k dalekému horizontu, kde naráží na řeku Talek, kterou se snaží bezpečně překonat. Řeka je velký dar, zároveň i prokletí, kterému musí tisícihlavá stáda pakoňů čelit téměř celý život. V řece číhá velké nebezpečí v podobě hladových krokodýlů a s ubývajícím životním prostorem, stále více nervózních hrochů. Životní pouť pakoňů právě vrcholí, uvidíme, jak se s ní vypořádají.

Pozor na lvici, aneb jak snadno se státi kořistí
Jak pošetilý a hloupý jsem byl, ještě teď, když si na tento bizarní zážitek vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. Je pozdní africké odpoledne, palčivé slunce už téměř hodinu pronikání do našeho vozu a my stále jen čekáme, co se bude dít. Stojíme na břehu řeky, kde se velká skupina pakoňů snaží překonat husté keře a stromy ve snaze, dostat se bezpečně na druhou stranu. Pošetile opouštím bezpečí našeho kostitřasu ve snaze, dostat se do výhodné pozice, odkud bude zajímavý výhled na divoký přechod pakoňů přes řeku Talek. Bohužel, jako velký hlupák, jsem neuposlechl rady zkušeného průvodce a opustil vozidlo. Vedle našeho vozu se nacházel hustý keř, kterého jsem chtěl využít, jako přirozeného maskování. K mému překvapení v něm leží bez hnutí dospělá lvice, pozorujíc přicházející pakoně. Nebýt kamaráda Františka, tak bych tyhle řádky už nepsal. Náš průvodce s nezájmem sleduje pakoně a o lvici nemáme nikdo ani ponětí. Franta naštěstí sleduje celé divadlo skrze otevřenou střechu a se zděšením zakřičí, bacha lvice. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal, okamžitě instinktivně zapluju zpátky do auta a rychle si uvědomuji, co se mohlo stát. Nebýt Franty, pokračoval bych pár metrů směrem k řece a lvici bych měl přesně v zádech. V Africe musí být člověk nanejvýše opatrný a držet se rad zkušených průvodců. Na příště jsme opouštěli vozidlo už jen za dozoru řidiče, protože člověk nikdy neví, co se v africké buši skrývá za nebezpečí. V husté vysoké trávě, která má žlutou barvu, se dospělí lev snadno přehlédne, a v době lovu, si rozhodně není radno zahrávat, žádná fotografie za to nestojí. Stačilo chvíli nehnutě pozorovat okolí a nervózní stáda pakoňů prozrazují další lvice schované v křoví, které se soustředí pouze na lov. V tom okamžiku vyráží lvice mohutným skokem vpřed a jen velmi těsně míjí pakoně. Zděšené stádo se dává do pohybu a celé divadlo rázem končí. Vzrušující a úchvatné divadlo, kterého jsem se nechtěně stal přímým účastníkem.

Serval, tajemný démon afrických plání
Serval stepní, malá kočkovitá šelma, kterou není vůbec snadné zahlédnout, natož pak ve vysoké trávě africké savany. Vysoké nohy umožňují lehký a tichý pohyb v trávě. Už nějakou dobu se trmácíme na druhé straně řeky Talek směrem do rozhlehlých plání Loita. Nekonečně rozlehlé místo, kam směřuje velká skupina pakoňů, zeber a antilop, za šťavnatou potravou. Nikde nikdo, jsme tu prakticky samy, což je na místní dobu a čas poměrně neobvyklé. Výhodou je, že Masai Mara se rozkládá za řekou Talek, kde je v tomto období opravdu plno a my se tak soustřeďujeme na druhou stranu, kde není téměř nikdo. Tráva je tady čerstvá, pakoňů se tady objevilo zatím pouze několik málo skupin a tak je to ideální místo, pro rozjímání nad nekonečnou krásou afrických plání. Po překonání horizontu nás překvapilo srocení dvou aut na velmi malé prostoru, tam se určitě něco děje. Jediná šance, jak něco zajímavé v tomto období vyfotografovat je, sledovat dění kolem. Celé území brázdí početná skupina automobilů s turisty, kteří když něco spatří, okamžitě se prozradí a ostatní je následují. Výhoda dnešního odpoledne je, že tady není prakticky nikdo. Kam jen oko dohlédne, je pouze tráva a sem tam nějaký ten opuštěný strom. Ve vysoké trávě jsou schované obrovské balvany, o tom jsme se bohužel rychle přesvědčili. Pokud se rozhodnete cestovat po Africe, určitě si stojí za to připlatit za velký Land Rover, v terénu jako byl tady, je nespornou výhodou. Pokud chcete překročit řeku, za pomoci Landroveru to jde snadno, a když je v trávě schovaný balvan, nebo tekoucí bahno, nemusíte se ničeho bát. Bohužel náš stařičký kostitřas značky barkas je vhodný spíše do města, nikoliv do buše divoké Afriky, ale o tom jindy. Dva velké Landrovery uprostřed ničeho, to je podezřelé. Rychle se snažíme přiblížit, bohužel to díky skrytým kamenům není tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Nakonec se nám podaří dostat na místo a ve vysoké trávě se pomalu plíží, serval a je právě na lovu. Je úžasné servala sledovat, je mrštný a obratný, jako kočka. Přikrčí se a následuje mohutný skok, serval je úspěšný, v tlamě drží ještěrku. Jakmile ještěrku spořádá, ihned se pouští do dalšího lovu, tentokrát je to pořádný úlovek, pořádný hraboš. Servala, následujeme celou hodinu a celý jeho lov se nám podaří zaznamenat, úžasné zvíře.

Africké východy a západy slunce, drama pokračuje
Nejkrásnější pohled na Afriku je ráno, při východu slunce, kdy se nekonečné pláně zbarví do růžova a chlad prostupuje krajinou. Všechno kolem je chladem strnulé a zvířata se pomalu probouzejí k životu. Fotografovat při východu slunce je sázka do loterie, v hlavě si připravuji plán, který se samozřejmě diametrálně odlišuje, od prosté skutečnosti. Krásná ranní fotografie je spíše dílem čiré náhody, nebo dokonce zoufalství, protože v ten nejlepší světelný okamžik, se nic neděje. Zoufale vyhlížím cokoliv, co by se dalo při ranním labužnickém světle fotografovat, bohužel většinou nic nenacházím, kromě nekonečných stád pakoňů. Po pár dnech zoufalých ranních pokusů se přesuneme do jiné části parku, kde se situace obrací v nás prospěch. Při východu slunce fotografujeme pářící se lvy, další nevšední zážitek, který se hluboko vryje do paměti. Neustále pohybující se zvířata dávají tušit, že se něco semele.  Pořízení kvalitní fotografie většinou brání příliš vysoká tráva, která není ještě ani z poloviny spasena. Zajímavá setkání tak vždy končí dlouho trvajícím zíráním do trávy, kde tušíme, že se něco odehrává. Dokonce ani dospělý lev, pokud nevyjde na uježděnou cestu, není prakticky vidět. Frustrace a zklamání střídají smíšené pocity a návaly radosti všude tam, kde se něco děje, Afrika se probouzí. Chladná rána přejí fotografování, vzduch je studený a není znečištěn všudypřítomným prachem, jako v pozdních odpoledních hodinách, přichází večer. Další část dne, na kterou se nejvíce těšíme, je podvečer. Slunce je nízko a vytváří dlouhé stíny, které barví všechno do oranžova, nastává večer. Po dlouhé a horkém dni se zvířata stahují k vodě, čekáme, co se kolem nás semele. Pakoně s jistotou překračují vysychající koryto řeky Talek s nadějí, že se nestanou kořistí lvů.  Koncentrace kočkovitých šelem je v tomto období příliš vysoká na to, aby se pakoni, cítili v bezpečí. Projíždíme nikdy nekončící travinou ve snaze, že něco vyfotografujeme. Motivů je až příliš, ale času zoufale málo. Park, většinou těsně před západem slunce, musíme opustit, to je další nevýhoda, pokud se necháte zlákat levnější nabídkou ubytování v kempech mimo park.

Africké pláně jsou zvláštní místo, někdy tak opuštěné a prázdné, až z toho člověka mrazí, zdání však může klamat. Někdy naopak nekonečné pláně překypují životem, až si tady člověk připadá, jako nějaký vetřelec, jako kdyby sem nepatřil. Africké pláně se těžko popisují, úchvatné a zároveň smutné místo, kdesi uprostřed černého kontinentu, Afrika se nedá popsat, Afrika, ta se musí zažít.

Michal Jirouš | PhotoNature.cz 28.12.2012

Komentáře k článku