Pohodlně se posaďte a slyšte příběh pár kamarádů, kteří se bez velkých zábran a směle, pustili do tropického dobrodružství v samotném srdci jihoamerického kontinentu.

Lehko na bojišti, aneb návrat do Pantanalu
Dlouho jsem nepřemýšlel a po loňském návratu z tropů jsem se rozhodl, že se do Pantanalu musím rozhodně ještě několikrát vrátit. Úžasné to místo, ztracené kdesi v obrovské zemi, které se říká zelené plíce naší planety. Téměř nekonečná rozmanitost života, lehkost, se kterou můžete pořídit snímek dávno zapomenutého tvora naší planety, jako je například tapír, mravenečník, či snad dokonce jaguár. Místo, kam se fotograf divoké přírody bude neustále vracet, místo kde si připadá člověk dokonale svobodný. Oslovil jsem pár kamarádů, kteří se rozhodli celou cestu podstoupit společně se mnou. Staré rčení praví, kdo najde přítele, najde skutečný poklad a podělit se o celou cestu s přáteli, kteří jsou podobně postižení, jako jsem já sám, to je rozhodně více než vítané. Rád bych jim touto cestou opravdu velmi poděkoval, že dokázali všechny nástrahy více než dobře zvládnout a těch čtrnáct dní vydržet ve společnosti největšího kecala, kterého kdy v životě potkali. V Pantanalu se sešla skutečně zajímavá parta lidí, se kterými bez váhání pocestuji znovu kamkoliv, protože takovou bandu šílenců jsem už dlouho nezažil.

Zdeněk „tak rychle se nikdo neplazí“ Souček, Lumír „mám pilulku téměř na cokoliv“ Koutník, Pavel „obětuji svůj prst na oltář největšího lovce piraní“ Záhorec, Ondřej „Michale už drž chvíli hubu, ať můžu natáčet“ Záruba, Honza „mám zase jeden dobrý vtip k večeři a hlavně ten z tureckého bordelu“ Pavlíček, Dan „kde jsou sakra ty slibované steaky, já chci maso“ Šulc, tak tihle všichni byli více než vítaná společnost, na naší dlouhé cestě zeleným srdcem Brazílie. Pro návrat jsem zvolil naprosto odlišný termín, a to hned z několika důvodů, ale o tom trochu později.

Rychlá a spolehlivá přeprava na místo, aneb offroad v praxi
Nejvhodnější leteckou společností pro přepravu na jihoamerický kontinent se ukázala společnost TAM, která zaručovala spolu se svým partnerem rychlou a jistou přepravu do cílové destinace. Rozhodně jsem nechtěl riskovat obdobnou situaci jako loni a zvolil na celou dlouhou cestu jednu leteckou společnost. Důvod byl velmi jednoduchý, pokud by případně došlo ke ztrátě zavazadel, nebo zpoždění jedno z mnoha letů, pak se o nás letecká společnost musí postarat. Nakonec se to ukázalo velmi efektivní, protože cesta směrem do Pantanalu proběhla bez jediného zaváhání, zato cesta zpátky byla doslova horor. Cesta byla opravdu velmi dlouhá, a pokud budu počítat cestu na letiště tady v Praze, potom to dělá nějakých 30 hodin. Důvod dlouhé cesty je velmi prostý, poslední část dlouhého úseku se nesl v duchu offroad závodů, ale o tom až za chvíli. Překvapivě snadné bylo odbavení na letišti v Praze, dokonce si nikdo nevšímal našich takřka nenápadných příručních zavazadel, která leckdy přesahovala i 20kg váhy. Bohužel trápení s převozem drahé a těžké fototechniky zná určitě každý, a tak nemá asi smysl se o něm dlouze rozepisovat. Trocha obav se záhy přeci jen dostavila, naše hlavní zavazadla měla přeskakovat celkem čtyři letiště na dvou kontinentech a odlehlost našeho cílového místa nedávala velké naděje na pozdní doručení zavazadel. Nakonec se volba jedné letecké společnosti ukázala jako dobrý tah, protože naše zavazadla dorazila bez větších problémů na letiště do Campo Grande. Uvítalo nás krásné tropické teplo a vlhko a nás už jen čekala nejhezčí část našeho dlouhého putování, osmihodinový offroad, za který by kdejaký nadšenec zaplatil horentní sumu. Kdo se těšil na skutečný offroad, ten měl záhy o zábavu postaráno. Celá cesta byla ještě před 14 dny naprosto neprůjezdná, stav vody a bahna nedovoloval snadný průjezd zdejší zatopenou krajinou. Nynější stav vody je přeci jen o mnoho vyšší, než při mé předchozí cestě do tropického Pantanalu. Velmi krásné shledání prožívám na letišti, kde mě vyzvedává stejně zkušený řidič, jako loni. Vybaveni novým Landroverem a dvěma Toyotami, se vydáváme vstříc dlouhé a poměrně náročné cestě bahnem, vodou a prašným úsekem naší cesty. Cestou narážíme na opravdu vzácného mravenečníka, který se v obrovském horku snaží dostat na strom a alespoň trochu poškádlit čerstvě naladěné fotografy. Netrvá to ani příliš dlouho a jedna z Toyot beznadějně uvízne v bahně. Landrover je naštěstí vybaven elektrickým navijákem a za malou chvíli se Toyota dostává z mohutného sevření bahna a vody. Celkem zajímavé zpestření naší dlouhé cesty. Zbytek cesty proběhl už celkem v klidu, tedy až na některé bahnité a vodou zalité úseky. Občas jsem nechápal, co může takové terénní vozidlo vůbec zdolat, ale nakonec se přeci jen po osmi náročných hodinách, dostáváme do cíle. Obrovské teplo a vysoká vzdušná vlhkost dávají tušit, že jsme opravdu na místě.

Ztracený růžový poklad v nekonečné zeleni tropů
Největší překvapení nás teprve čekalo. Možná ne pro kluky, ale pro mě rozhodně ano. Celou cestu jsem naplánoval tak, aby měli kluci možnost fotografovat více savce, než ptačí druhy. V květnu a v červnu je vhodné navštívit Pantanal s ohledem na savce, protože je mnohem chladněji, o čemž jsme se záhy přesvědčili a tím máte více méně zaručeno, že spatříte savce mnohem častěji, než v jiném období. Koncem jara a začátkem léta je v Pantanalu mnohem více vody, některá místa jsem prakticky nepoznával, jak byla zatopena vodou, než v suchém období podzimu. Růžový poklad se ukrýval nedaleko našeho ranče, a kdo jednou spatřil tento malý zázrak, tak mi dá rozhodně za pravdu, že je to něco neopakovatelného. Trumpet tree, růžový poklad v nekonečné zeleni tropů. Obrovské štěstí nás potkalo hned na začátku, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. V hustém porostu různých odstínů zeleně, se doslova magicky vyjímal růžový květ stromů trumpet tree. Tyto stromy kvetou velice krátce, ale kdo jednou spatřil jejich růžovou krásu v kontrastu s temným odstínem zelené barvy, ten zůstane ještě dlouho omámen. Nádherný ranní pohled na velké jezero, kde v pozadí jako magické kameny vystupují růžové stromy, vycházející slunce začíná olizovat špičky všech stromů a tmavě zbarvené husté dešťové mraky vytvářejí přirozený přechodový filtr, tohle všechno je opravdu neopakovatelný zážitek, který zůstane na dlouhou dobu vryt hluboko do paměti všech milovníků tropické přírody. Začínám si naplno uvědomovat, že jsem konečně tady, na jednom z nejkrásnějších míst naší planety.

Celý Pantanal jsem si dokonale vychutnal, řekl bych stejně tak dobře, jako láhev toho nejlepšího vína. Měl jsem možnost vnímat poněkud jiné detaily, než většina návštěvníků, kteří navštíví Pantanal poprvé. Naše cesta byla velmi dlouhá, namáhavá, ale rozhodně stála za každý ten malý doušek svobody, který v nás tropický Pantanal dokázal probudit. Pevně doufám, že si každý z kamarádů dokázal odnést to, pro co si sem ve svých snech přijel. Pro někoho to může být fotografie, pro jiného zážitek, myšlenka, nebo jen dobrý pocit, na tom vlastně vůbec nezáleží.

V následujících týdnech si pro vás připravím velkou sérii článků a povídání o tomhle kouzelném místě, mějte se mnou prosím trochu strpení, slibuji, že to bude stát za to.

Na úplný závěr ještě jedna dobrá zpráva, podařilo se mi vyjednat další termín na rok 2011, takže vaše vysněná cesta do Pantanalu je už teď možná. Pokud máte zájem se v srpnu roku 2011 účastnit další fotografické expedice do Pantanalu, můžete mě bez váhání kontaktovat. Více informací a podrobností uveřejním během pár následujících týdnů.

Související články o Pantanalu:

Michal Jirouš | PhotoNature.cz 10.06.2010

Komentáře k článku