Zdeněk Souček při večerním fotografování kojících kapybar.

Tropická zima, aneb jak v tropech nezmrznout
Počasí se v tropickém Pantanalu mění opravdu velmi často a vskutku hodně rychle. Vybaveni kvalitním oblečením z domova, jsme se celý dnešní den pohybovali zabalení od hlavy až k patě. Ještě chvílemi zalepený zrak mě nutí se jen tak letmo poohlédnout po ranním teploměru a hned mi začne běhat mráz po zádech. Venkovní teplota se výrazně změnila, ochladilo se z 35 na ranních 12 stupňů, což byl pro nás všechny opravdu pořádný šok. Běžného turistu by to mohlo trochu rozhodit, nikoliv však nás, ostřílené fotografy. Kdo se zajímá trochu o tropy tak jistě dobře ví, že se změnou teplot přichází i dramatická změna v chování zvířat. Savci jsou nuceni se více pohybovat, což dává slibnou naději nám, šíleným fotografům. Ranní projížďka v otevřeném džípu není žádný med, a co teprve potom plazení až po hlavu v mokré a studené trávě, za nějakým tím zvířátkem. Všichni jsme pečlivě zabaleni do goretexu a teplého prádla, takže to nakonec zase taková hrůza není, jsme přeci jen zvyklí. Jakmile se objeví první zvíře v hledáčku, okamžitě každý zapomíná na nepohodlí a zimu. Byl jsem velmi mile překvapen, že nikdo z kluků neváhá ani na moment riskovat svoje zdraví. V okamžiku když někdo uvidí nějaké zvíře, rychle se změní v poblázněného fotografa, který prahne po krásném záběru i s velkým rizikem nachlazení. Všichni tak rázem zapomenou na chlad, bahno a mokrou trávu a snaží se myslet pouze na fotografování. Dnes mě počasí opravdu natolik překvapilo, že kdybych měl u sebe čepici a rukavice, okamžitě bych je plnohodnotně a bez váhání využil. Situace se v tropickém Pantanalu mění velice rychle a na další dny už zase hlásí skutečné tropy, takže přijdou na řadu komáři a nesnesitelné horko a vlhko, však ještě uvidíme.

Daniel Šulc a Honza Pavlíček při fotografování arů hyacintových. Honza Pavlíček při fotografování JUMBO JET, největšího čápa jihoamarického kontinentu. Daniel Šulc jako jediný zástupce společnosti Nikon se brodí v bahně při snaze vyfotografovat zubouny. Honza Pavlíček při nočním, tedy pozdně večerním, fotografování vzácné a skrytě žijící lišky.

Fotografické galeje, aneb jak se moc nenadřít
Náš fotografický den je velmi rozmanitý, někdy hodně náročný a někdy opravdu hodně ležérní. Velkou výhodou tady je fakt, že si každý může dělat, co chce a míru námahy si určuje každý sám. Vstáváme bohužel až příliš brzy na můj vkus, ale den je tady velice krátký, a tak ho musíme bezezbytku využít. V pět ráno začíná snídaně a krátce před šestou už musíme být v terénu připraveni na ranní fotografování úžasné krajiny. Krajina se tady ráno mění přímo před očima, a pokud je chladno jako dnešní den, tak si můžeme naplno vychutnat mlhu a hořící narůžovělé mraky v otevřené krajině. Při snídani se domlouváme, kdo půjde na loď a kdo pojede na ranní vyjížďku džípem. Ranní řeka nabízí velké množství ledňáčků, vodních ptáků, lovících vyder a hodujících papoušků. Kdo má raději savce, jako je tapír, mravenečník, puma, či snad dokonce i jaguár, musí chtě nechtě na džíp. Legrační je nakonec fakt, že pokud člověk moc touží po fotografii určitého zvířete, tak zákonitě narazí na úplně něco jiného. V terénu býváme obvykle do desáté hodiny ranní a potom se vracíme zpravidla zpátky do našeho luxusního ubytování, protože světlo je již natolik ostré, že znemožňuje samotné fotografování. Nevadí, rychle se zbavíme přebytečného oblečení a hurá na fotografování kolibříků v naší zahradě. Posilněn čerstvě vymačkaným ovocem se vydám fotografovat vážky k nedaleké řece a pomalu se chystám na oběd. Po obědě následuje krátká siesta v zavěšené hamace pod osmdesát let starým mangovníkem, nebo pěkně v pohodlí našeho pokoje. Všichni se moc těší na odpolední fotografování, které je pokaždé provázeno jistou dávkou vzrušení. Včera se nám podařilo spatřit vzácného a skrytě žijícího tapíra, spolu s plachým mravenečníkem, v tom nejkrásnějším večerním světle. Džíp pomalu opouští zbytky pralesa a před námi se otevírá krásná krajina zeleného Pantanalu, když v tom náš zkušený řidič prudce brzdí a křičí, tapír před námi. Nebudu ani popisovat, co se mi právě odehrává v hlavě, ale tenhle unikátní okamžik si dokonale vychutnávám. Stejně tak si ho vychutnají jistě i moji kamarádi, kteří zavítali až sem, do tropického Pantanalu. Západ slunce se pomalu blíží a nám zbývá už jen velice málo času. Bleskem se přesouváme na předem určené místo, kde si užíváme ve společnosti krvežíznivých komárů nádherný západ slunce. Znaveni tělem a posíleni na duši, se vracíme zpátky na farmu, kde nás čeká dobrá večeře, víno a posezení ve společnosti dobrých přátel a kamarádů.

Lumír Koutník ne a ne tu aru hyacintovou zaostřit:)

I takový může být běžný den fotografa v tropicky zeleném Pantanalu. Pomalu se mi zavírají oči a já přemýšlím, cože to asi zítra uvidíme. Rád bych se touto cestou s vámi zase na pár dní rozloučil, a když zbude trocha toho času v náročném dni, rád se podělím o nějaký ten nevšední zážitek přímo z místa, které se hluboce vrylo do mého fotografického srdce.

Honza s Lumírem loví kolem farmy všechno, co je trochu létá.

Michal Jirouš PhotoNature.cz 02.06.2010

Komentáře k článku