Medvěd lední na Špicberkách, barevná Arktida

Děsivá představa 12 dní na lodi
Snad nejhorší při plánování cesty bylo pomyšlení, že celou dobu budu trávit na lodi v rozbouřeném moři a určitě s hlavou v záchodové míse. Pro člověka, kterému je blbě i na sedadle auta, když musí sedět vzadu, je to fakt děsivá představa. Při plánování cesty jsem přečetl snad všechno možné o mořské nemoci a už při samotném čtení, se mi dělalo blbě. Představoval jsem si ty vlny, které neustále pohybují s lodí, a mně je pořád nevolno. Existuje sice několik léků, jak „see sick“ hodně utlumit, ale ty člověka vesměs tzv. vypnou a jediné co z cesty uvidíme, je postel v podpalubí. Řekl jsem si, že na to kašlu a nějak to přežiju a vydal se do lékárny pro klasický lék Kinedryl. Jakmile jsem si řekl o pět balení, tak se lékárnice zvědavě dotázala, jestli to mám pro nějakou skupinu, že je to nezvykle hodně. S ledovým klidem ji odpovídám, že je to jen pro mě a že to budu baštit jako lentilky, hlavně že mi nebude blbě. Dostal jsem přísné varování, že denně mohu pouze 3 a i tak budu většinu času v limbu. Léky vyřešeny a teď ještě nějaké to teplejší oblečení a můžeme vyrazit.

Teplé oblečení, aneb jak přežít na Špicberkách
Počasí je na Špicberkách chladné a někdy ještě chladnější. V období naší expedice hlásili jen pár stupňů pod nulou, takže to nemělo být nic hrozného. Naštěstí pár kamarádů už cestu dávno přede mnou uskutečnilo, takže mi dokázali poradit, co sebou a na co rozhodně nezapomenout. Na lodi jste krásně v teplíčku, tam stačí tričko, ale jakmile člověk vyleze ven, už to chce teplé oblečení. Teprve to správné ochlazení nastane, když se dostanete do malého nafukovacího člunu a plujete mezi ledy směrem k medvědům, to mi byla opravdu zima a byl jsem nuce použít polární oblek, který je na lodi k dispozici. Po dvou hodinách v malém gumovém člunu mi byla stejně brutální kosa a byl jsem promrznutý až na kost. Bohužel v člunu je pořád mokro a další voda stříká neustále dovnitř. Je úplně jedno, jestli je pár stupňů pod nulou, nebo nad nulou, kosa je fakt pořádná. Polární obleky vydrží opravdu hodně a jsem rád, že byly k dispozici.

Skvělá parta a žádná ponorka
Největší obavy byly z ponorkové nemoci, přeci jen dlouho spolu na jedné malé lodi mohlo udělat své. Naše partička byla ovšem parádní a od rána do večera byla sranda a žádná ponorka se nedostavila. Během pár dní jsme ztratili pojem o čase, protože skoro celou noc je světlo jako ve dne. Legrace nastává, když zazvonil lodní zvon ve 2 ráno, že jsou na obzoru medvědi a my pořád ještě nespali nebo naopak. Kapitán nás vždy upozornil, jak dlouho a daleko poplujeme, jaký je program a kdy je vhodné spát, kdy bude jídlo a kdy se předpokládá fotografování. Většinou nám do toho ještě promluvilo počasí, které dost často měnilo naše plány, ale s tím jsme počítali.

Špicberky, konečně vyplouváme
Nalodění proběhlo naprosto bez problému, prošli jsme na letišti kontrolou, Svein už čekal v hale, skočili jsme do autobusu a hurá do přístavu. Tam nás seznámili s chodem lodi, seznámili jsme s dalšími členy expedice, Američani, Švédi, Norové, Indové, no prostě parádní směsice národů a moc prima lidi. Vysvětlili nám základní bezpečnostní pravidla, Safety First a mohli jsme ještě na chvíli do města nakoupit víno a nějaké dobrotky a plavba může začít. Hned po příchodu na loď jsem si prásknul jeden Kinedryl, jako profylaxi a čekal, jak to bude probíhat. Poslední telefonát miláčkovi a pak už jen 12 dní bez signálu v naprosté pustině. Během pár hodin plavby jsme poznávali pustou krajinu Špicberk a čekali, co se objeví. Okolní krajina byla víceméně pořád stejná, jen se měnily barvy. To bylo asi největší překvapení pro mě, jak dokáže být Arktida barevná, tedy pokud vyleze na chvilku slunce. Led, hory, skály, zvířata, vše se dramaticky měnilo a barvilo se světlem, prostě nádhera.

První medvěd lední, matka s mláďaty
Na prvního medvěda jsme narazili opravdu brzy, hned druhý den ráno. Ještě jsme si nepřivykli pořádně ani životu na lodi a už první medvěd. Naštěstí jsme měli hodně času, ale všichni byli nadržení, abychom co nejdříve fotografovali. Nasoukali jsme se do obleků, spustili Zodiaky (gumové čluny poháněné motorem pro 6 lidí) a vyrazili pomalu a klidně směrem k medvědici. Šlo o matku s mláďaty, která zůstala uvězněná na ostrově po posledním tání sněhu a snažila se nakrmit svoje dva potomky. Nádherné zvíře, které jsem měl možnost spatřit na vlastní oči. Především ale medvíďata byla neskutečně fotogenická. Rychle jsem přišel na to, jak složité je fotografovat z kymácejícího se Zodiaku s dlouhým sklem. Z ruky to moc nešlo, bylo málo světla a ohnisková vzdálenost 600-800 mm slibovala tak možná nějakou tu mazaninu. Musel jsem pevně zalehnout do člunu, hezky pěkně do mokra a opřít objektiv o hranu Zodiaku, pak už to šlo. Medvědice se poměrně rychle pohybovala směrem k nám, takže to byl srandovní boj s konvertory, rychle dolu a zase nasadit, ale už to mám natrénované, takže pohodička. Chvílemi se mi ani do objektivu nevešla, prostě nádhera. Medvíďata vypadala v dobré kondici a rychle následovala matku. Měli jsme možnost pozorovat i pokus o lov, který nakonec zhatilo jedno medvídě, ale i tak to byla pohádka. Po několika hodinách se vracíme zpátky na loď, protože za námi už čekala další loď s fotografy, což byl naštěstí jedinečný úkaz, který se posléze už neopakoval. Bylo mi vysvětleno, že platí pravidlo, kdo dříve medvěda najde, ten má právo zůstat na místě, jak dlouho chce a ostatní musejí čekat. Po nalodění jsem zjistil, že jsem vyfotil několik tisíc fotografií a že bych se měl asi krotit. Znáte to, jedinečné zvíře, jedinečné okamžiky, tak co se dá dělat. Ostatní na tom byli podobně a blahem si všichni doslova vrněli. Všichni jsme chtěli vidět medvěda ledního v přirozeném prostředí, a to se povedlo hned druhý den a můžu říci, že to byl teprve začátek.

Kolonie mrožů ledních, boží velikáni
V noci opět zvonec, kapitán lodi oznamuje, že jsme narazili na kolonii mrožů ledních, tak jestli chceme, můžeme vyrazit. Trochu rozespalí se soukáme do obleku a říkám si, co asi uvidíme. Bylo plechově šedivo, žádné hezké světlo a mroži se líně povalovali na pláži. Překvapilo mě, jak jsou hbití ve vodě a jak jsou nebezpeční pro Zodiaky, Svein nám vyprávěl historky, jak na ně mroži zaútočili, když se k nim přibližovali. Důležité bylo, nenechat Zodiak v klidu a vypnutým motorem, potom by údajně mroži zaútočili. Vězte, že dokážou bez problému ve vodě zabít i ledního medvěda, natož si pohrát s naším člunem. Byli jsme tedy na výsost opatrní a poslouchali našeho Guida a průvodce. Někdy to bylo nepříjemné, zrovna když se člověk chystal fotografovat, tak jsme se museli pohnout a naopak. Situace se však změnila, když se mroži líně povalovali na pláži, to jsme mohli v klidu vystoupit a hodiny si je fotografovat. Z počátku jsem nevěděl, jak téma uchopit, je to asi stejné, kdyby mi někdo řekl, ať vyfotím koně. Něco jsem nakonec vyfotografoval, ale nic, z čeho bych měl radost. Jiná situace byla později na ledu, tam jsem si to užíval.

Ledová Arktida se blíží, konečně pořádná zima a led
Opět díky počasí, které letos vyhnalo led opravdu hodně vysoko, se nám podařilo dosáhnout nakonec téměř 83 stupňů severní šířky, což není obvyklé s typem lodi, který jsme měli. To nám dovolilo proniknout na úžasné místo a do srdce ledového království medvědů ledních a modrých verlyb. Tohle místo bych přál navštívit opravdu každému, kdo miluje ryzí přírodu a neposkvrněnou část naší planety. Opravdu jsem mnohdy úžasem téměř s otevřenou pusou sledoval, jak matka příroda čaruje. Barvy zdejšího moře a zejména potom ledu jsou fascinující. Čím více se hustota ledu zvyšovala, tím více modrý led byl. Okolní voda se naopak zabarvovala téměř do zelena. Záleží, jak zrovna slunce svítí, nebo jestli je zataženo. Největší zdejší ledovec, Austfonna, je po Antarktickém a Grónském ledovci třetí největší na světě. Průměrná tloušťka ledu dosahuje 235 metrů a jeho čelo je široké 200 kilometrů. Fascinující, celé hodiny jsme pluli v jeho těsné blízkosti a obdivovali tuhle nezměrnou krásu. Z ledovce tekli obrovské vodopády a pod ohlušujícím zvukem se odlamovali obrovské masy ledu. Všude kolem pluli obrovské kusy ledu a loď do nich narážela. Ty tři noci nikdy nezapomenu. Spát v podpalubí v ohlušujícím rámusu narážejících ledů, to bych nepřál nikomu. Občas jsem se budil s dojmem, že led projede lodí, jako v Titanicu a já se utopím, hehe. Naše loď byla ovšem naprosto odolná těm malým kouskům a ty obrovské jsme míjeli s velkou rezervou.

Medvěd lední v království ledu a sněhu
Konečně, po dlouhých hodinách přiběhl Svein vzrušeně, že konečně objevili mohutného samce, který trhá čerstvě uloveného tuleně a všude kolem je na bílé plovoucí kře hodně krve. To slibovalo pořádné fotografické orgie. Všichni byli neuvěřitelně rychlí a nasoukali se do obleků tak rychle, že posádka nestíhala sundat oba Zodiaky. Naskákali jsme doslova na oba čluny a tiše se snažili přiblížit. Největší riziko je, že pokud je medvěd lední nervózní, nebo se poleká, skočí z ledové kry do moře a několik hodin bude plavat a vyprdne se na nás. To se nám stalo předešlou noc, kdy nádherný samec krátce zapózoval na obrovské kře při západu slunce a potom šup do vody a dlouhé minuty plaval a kašlal na nás, až jsme to vzdali. Medvědi dokáží plavat i několik dnů v kuse, takže cíl byl jasný, přibližovat se pomalu a velmi potichu. Pokaždé jsme z uctivé vzdálenosti nacvakali pár snímků jistoty a pomalu se přibližovali. Byla to úžasná podívaná, medvěd se cpal staženým tuleněm, všude krev, nádherná ledová kra s hustým modrým ledem a všude klid. Neskutečný výjev ze života nádherného zvířete v jeho přirozeném prostředí. Fotografovali jsme jako šílení, stejně tak i naši průvodci, kteří občas zapomínali, že mají navádět čluny, ale ani trochu se jim nedivím, tohle nebylo opravdu každý den. Vyfotografovali jsme několik tisíc snímků a užívali si obrovského samce, který v klidu dojedl a líně se rozvaloval na plovoucí ledové kře, jako neomezený vládce zdejší krajiny. V němém úžasu jsme tohle představení sledovali asi dvě hodiny a nikomu se nechtělo zpátky na loď. Přesně pro tyhle okamžiky jsem podnikal tuhle strastiplnou cestu do ledového království Arktidy. Medvědy jsme pozorovali a fotografovali poté ještě mnohokráte, ale tohle se už neopakovalo. Počasí nás následující den vyhnalo zpátky směrem z království plovoucího ledu, protože se blížila opravdu brutální bouře. Nechápu, jak tohle dělali polárníci v dobách, kdy nebyl satelit a velmi přesné předpovědi počasí. Na cestě zpátky nás bouře přeci jen dohnala a opravdu si neumím představit, zůstat v tomto počasí daleko na severu na otevřeném moři. Kapitán lodi upozornil všechny, aby se přesunuli do podpalubí a všichni se drželi pevně na posteli. Byl to opravdu masakr a pořádná zkouška odolnosti mého žaludku, ale jak rychle bouřka přišla, tak i odešla, a navíc počasí slibovalo, že se ukáže slunce. To už jsme doslova letěli do přístavu, abychom stihli za krásného slunce poslední zvíře, které nám chybělo vyfotografovat a tím byla polární liška.

Polární liška a neskutečný západ slunce
Aby nám Svein vykompenzoval jeden den na moři, zajistil v přístavu auta a mohli jsme vyrazit na polární lišky. Až vám bude někdo vyprávět, že je složité lišky na Špicberkách najít a fotit, tak mu nevěřte, Všichni moc dobře vědí, kde se lišky na ostrově nacházejí, navíc je guidové a místní přikrmují, takže jsou pořád na stejném místě přibližně a stačí jen počkat a liška se během chvíle objeví. Je to boží zvíře a vypadá, jako by sem ani nepatřilo. Liška polární byla v té době už krásně zbarvené do bíla a vypadala během zapadajícího slunce hodně bizarně, jako by sem ani nepatřila. Musím uznat, že to na těch kamenech bez sněhu nebylo ono, ale když je tady sníh a vyjde i světlo, musí to být opravdové orgie. Nám to po dešti a bouřce vynahradilo alespoň počasí, asi na dvě hodiny vylezlo poslední nízké neuvěřitelné zapadající světlo. Pásli jsme lišku asi hodinu a dostali se k ní tak blízko, že se ani do objektivu nevešla. Pořád mi nebylo jasné, proč se vrací na stejné místo. Na těch tmavých kamenech se nedala přehlédnout a vždy se dala velmi snadno najít. Byla ovšem hodně plachá, ale pořád ji to táhlo na jedno místo. Až doma na fotografiích jsem si všiml, že na kameni bylo cosi, co vypadalo jako kus masa, takže bylo jasné, proč se tam liška vracela a že ji tady opravdu lidé přikrmují kvůli turistům a fotografům. Liška polární je nádherné zvíře a určitě jsem byl rád, že jsem ji mohl spatřit, ale uznávám, že na sněhu to musí být opravdu luxusní.

Závěrem bych chtěl moc poděkovat kamarádům, kteří jeli se mnou, protože to byla neuvěřitelná cesta a užili jsme si pořádnou legraci. Neskutečně nádherné místo, kam se příští rok vracím, ale už na speciální lodi, která zůstane více jak týden v ledovém království a budeme se snažit fotografovat medvědy lední v jejich přirozeném prostředí, už se nemůžu dočkat. Kdo by chtěl, už teď se můžete hlásit!

Související články:

Michal Jirouš | PhotoNature.cz 03.03.2019